Dnešní díl věnujeme majestátnímu klavíru. Tento nástroj lze doporučit každému malému zájemci, kterého v hudbě láká různorodost, protože klavír je rozhodně jedním z nejvšestrannějších instrumentů; co do rozsahu, dynamiky i žánrového uplatnění. Lze se na něm „prolétnout" v sólové hře, stejně jako ho lze zkrotit k doprovodné hře. Je unikátní svou schopností obstarávat harmonii i melodii zároveň.

V neposlední řadě – a snad se vyspělejší klavíristé neurazí – pojme klaviatura přívětivě a snadno hráče různých úrovní. Zatímco třeba u houslí je třeba dbát na intonace a u dechových nástrojů se zase musí dřít nátisk, již po pár hodinách u klavíru si nejspíš budete schopni doprovodit jednoduchou písničku. Z motivačního hlediska je to, alespoň ze začátku učení, nástroj velmi vděčný, ačkoliv cesta k virtuozitě je samozřejmě dlouhá.

Ukázka:

Variace na francouzskou lidovou píseň od W. A. Mozarta - Tři slípky.
Ukázka byla nahrána s Pražskou komorní filharmonií.

Historie bílých a černých klapek

Oblibu a vlastně i původní jméno si tento nástroj získal ve svých počátcích díky výše zmíněné schopnosti dynamiky. Dříve se mu totiž říkalo „forte piano", což jsou dvě italská slůvka označující „silně" a „slabě" (potkáváme se s nimi i v notovém zápise). Jedno z prvních pian zkonstruoval na začátku 18. století ve Florencii Bartolmeo Cristofori. Ovšem dějiny sahají hlouběji do minulosti, protože klaviatury s typickým dvoubarevným členěním kláves se objevily už na klavichordu, který byl vynalezen už o čtyři století dříve. Oproti klavíru, kde se jednotlivé struny rozeznívají kladívkovou mechanikou, v klavichordu tón vzniká pomocí měděného jazýčku.

V šestnáctém století se do této nástrojové rodiny přidalo cembalo (nebo také clavicembalo), v jehož nitru o struny drnkají trny vyrobené z havraního či husího brku nebo kusů buvolí kůže. Hráč na cembalo ale nemůže ovládat dynamiku a rovněž délka tónu je omezena – tato omezení později odstraní právě piano. Ovšem původní cembalová literatura zní nejlépe na instrumentu, pro který byly skladby komponovány, a tak se ve dvacátém století cembalo vrací na scénu (u nás jej popularizovala například Zuzana Růžičková). Jakýmisi menšími (přenosnějšími) obdobami cembala jsou pak spinet a virginal. Oba nástroje se těšily oblibě především mezi 16. a 18. stoletím.

Cesta k modernímu nástroji

Od dob Johanna Sebastiana Bacha se rozpětí tónů rozrostlo z tehdejších pěti oktáv až přes sedm oktáv. V průběhu staletí se také vyvíjela konstrukce vnitřního mechanismu i uložení strun. Moderní klavír se vyvinul z tzv. anglického typu, který přinesl překřížené ostrunění, repetiční mechaniku a litinový rám, díky kterému se zvuk nástroje zesílil (tedy byl více „forte"). Každý tón vytváří buď jedna struna (v basové poloze) nebo sbor dvou či tří strun (ve vyšších rejstřících). Zajímavé povídání o historickém vývoji konstrukce pian, včetně poutavých hudebních ukázek představující rozdílné osobnosti jednotlivých instrumentů naleznete v knížce Forte nebo piano? 

Kromě toho, že má hráč na klavír doslova plné ruce práce, musí myslet i na nohy. Většina nástrojů má totiž u podlahy dva pedály, které ovládají dozvuk a hlasitost. Jeden uvolňuje struny ze sevření dusítek a nechává tak struny znít, i když pustíte klávesu, druhý pedál posouvá kladívka uvnitř nástroje o kousek doprava, takže pak rozeznívají jen část zmíněného sboru strun a tóny jsou pak tišší.

Velký, malý a elektronický

V koncertních sálech se potkáte s takzvanými křídly, ale takový kousek si málokdo může dovolit mít doma, ať už z důvodu finančních, tak z důvodů prostorových. Pokud už by se do pokoje křídlo vměstnalo, bylo by to málo platné bez dostatečně vysokého stropu – takový nástroj potřebuje ke svému životu vzduch. Proto se na sklonku 19. století objevilo pianino – levnější a prostorově méně náročný sourozenec křídla. Struny jsou v něm umístěny na stojato, a tak, přisunuto ke stěně nezabere pianino o moc více místa než objemnější stůl.

Nebudeme-li trvat na zbrusu novém kusu, můžeme získat použité pianino v rozmezí desíti a dvaceti tisíc, které zapálenému začátečníkovi udělá mnohaletou službu. Důkladná konzultace s odborníkem je k nezaplacení. Cvičit lze doma i na elektrofonickém pianu, ale pozor na podezřele levné modely – mechanika se na dotyk může chovat dost jinak než u akustických klavírů a to by mohlo činit potíže. Nechte si poradit například učitelem v hudební škole.

Mimohudební výhody klavíru

Jak už bylo řečeno na začátku, klavír dítěti umožní se nejprve snadno naučit jednoduché písničky a pak se přes etudy plynule technicky vypracovávat k zajímavějším skladbám. Určitě se dá začít už v první třídě, některé odvážné školy uvádějí ale i start ve třech letech. Pro řadu lidí je samotná představa, že se na tomto nástroji každou rukou hraje něco jiného, zdánlivě nepřekonatelným problémem, ovšem dobří učitelé mají své metody, jak od sebe ruce odpoutat.

Hra na klavír může pozitivně působit na psychický vývoj tím, že cvičí soustředění na dvou notových osnovách zároveň (většinou je jedna psaná v basovém klíči a druhá v houslovém). Tím se také ladí součinnost levé a pravé mozkové hemisféry. Dobrý vliv může mít i na komunikaci a sounáležitost s ratolestí, pokud se s ní do učení jako rodič zapojíte a naučíte se hrát některé skladby tzv. „čtyřručně" - další (nikoliv poslední) unikum klavíru, kterým toto povídání pro tentokrát ukončím.

Doporučený věk pro začátečníka: od 5-6 let
Náročnost: 3/5

Autor článku: Jakub Pech